?

Log in

No account? Create an account

Previous Entry | Next Entry

Mdseiran: Layers

Fandom: Gakuen Heaven
Author: mdseiran
Title: Layers
Genre: angst, romance
Rating: PG
Pairing: Iwai Takuto/Shinomiya Kouji
Summary: what lies within
Why did I translate it? I'm Shinowai fan and I appreciate how Iwai is described here.

Fandom: Gakuen Heaven
Autor: mdseiran
Název: Vrstvy
Žánr: angst, romantika
Přístupnost: 12+
Páry: Iwai Takuto/Shinomiya Kouji
Shrnutí: Co se skrývá pod povrchem.
Poděkování: Za vynikající betaread povídky děkuji Nifredil.



Iwai Takuto vždy pozná, když ho někdo pozoruje při malování. Doma ho obvykle někdo sledoval, jeho otec, matka, někdy otcův manažer. Sledovali ho, aby se ujistili, že něco nezpackal nebo že nenapsal své jméno na okraj plátna. Když se Takuto ocitl v ohnisku takového pohledu, cítil se často jako v pasti. Tento pozorovatel je jiný, klidnější, ale jestli se Takuto za posledních patnáct let něco naučil, tak to, že věci nejsou téměř nikdy takové, jaké se zdají být na povrchu. Stejně jako jeho obrazy má všechno více vrstev. Stejně jako jeho obrazy: svrchní vrstva pod sebou ukrývá ošklivé cákance barvy, které obraz zpočátku tvoří.

Jeho pozorovatel nemluví a Takuto taky zůstává potichu. Soustředí se na květinu, která se rozvíjí v jeho náčrtníku. Okvětní lístky vypadají divně. Jsou příliš povadlé, říká si a stírá uhel kouskem starého chleba.

Takuto je zvyklý na to, že ho někdo pozoruje, ale ne na to, že jeho dílo někdo komentuje, a skrojek chleba padá do trávy, když se ho tajemný pozorovatel zeptá: „Proč to mažeš?“ Poznává ten hlas, ví, že patří jednomu spolužákovi, na jehož jméno si nemůže vzpomenout. Rozprostře se ticho. ‚Je to moje dílo,‘ chce se mu říct, ‚nemusím ho nikomu vysvětlovat,‘ ale potlačí to nutkání a znovu si prohlédne nepovedenou květinu. „Má špatný tvar,“ pronese a zdvihne další kousek chleba, aby dokončil práci. Takuto si chlapce nevšímá, ani když přistoupí blíž, ignoruje ho, když si dřepne vedle něj, nebere ho na vědomí, když rukou přejede po hraně skicáku, i když se mu chce přitisknout si kresbu k hrudi a schovat ji.

Chlapec odtáhne ruku od papíru a nutkání zmizí. „Možná ta květina byla trochu jiná, ale proč by měla vypadat reálně? Líbila se mi, jakou jsi ji nakreslil. Jako by měla vlastní osobnost. Vypadala smutně. Jako by už nechtěla žít.“ Chlapec zní smutně a Takuto zvedne hlavu, aby se mu podíval do tváře. Slabě se usměje a spolužák mu úsměv oplatí. Takuto okvětní lístky smaže.

*****


Jediný důvod, proč se Takuto účastní společenských akcí, je, aby načrtával obličeje. Lidé mají tendenci ho při jeho malé postavě přehlížet a na konci akce má několik skicáků plných výrazů obličeje, které může později použít jako reference. Když lidé nevědí, že je pozoruje, nechávají sklouznout své masky a jemu se podaří zahlédnout záblesk toho, co leží pod nimi. Tyto skici svému otci nikdy neukázal, byly jeho vlastní sbírkou masek.

I po odchodu z domova Takuto svou sbírku doplňuje. Načrtne Niwovy ohrnuté rty, když Nakajima ukořistí poslední kousek masa, a výraz čistého blaha na Nakajimově tváři, když ho sní. Načrtne Matsuoku-sensei, když mu praskne gumička ve vlasech a dlouhé prameny se mu pomalu rozlijí po ramenou. Načrtne Shinomiyu, když si lučištník myslí, že se soustředí na někoho jiného; načrtne ho, když se na něj dívá, a snaží se rozluštit pohled v jeho očích. Připomíná mu lítost, něco, co je Takutovi až příliš známé, a tak dá tyto konkrétní masky pod zámek a už se na ně nikdy nepodívá.

Bylo by jednodušší vytěsnit je z hlavy, kdyby se ho Shinomiya nerozhodl pronásledovat. Se stejným výrazem ve tváři - když si myslí, že se Takuto nedívá. Nosí mu jídlo, když kreslí nebo maluje, připomíná mu, aby si pral, a nutí ho chodit do školy každý den. Když Takuto protestuje, Shinomiya říká „děláš to pro sebe“ nebo „proč nechceš?“ nebo „pojď, prosím, slibuju, že se potom budeš cítit líp“. Takuto vždycky poslechne, ale nikdy se necítí lépe, jak Shinomiya sliboval. A když to řekne nahlas, podívá se na něj Shinomiya tím svým pohledem a popožene ho na oběd.

Když se Takuto vrátí zpátky do svého pokoje, vytáhne své masky a roztrhá Shinomiyovy účastné pohledy na malé kousíčky.

*****


„Víš, mám bratra,“ řekne jednoho dne Shinomiya, když Takuto maluje, a Takuto ho ignoruje a raději přidá cákance červené barvy na ponurý obraz. „Je mu teď jedenáct a je na svůj věk opravdu chytrý. Trochu mi ho připomínáš. Rád píše, a když se soustředí na svůj zápisník, vypadá jako ty.“

Červená barva se mísí s odstíny šedi a Takuto poodstoupí, aby prozkoumal výsledný efekt. „Nejsem si jistý tím, proč mi to říkáš, ale ujišťuju tě, že mě to nezajímá.“ Zvedne hlavu, aby se na Shinomiyu zamračil. „Ani ty, ani tvůj bratr. Tak co kdybys mě teď nechal být? Mám práci.“

Už se po Shinomiyovi neohlédne, ale neslyší ho odcházet, a to ho vytočí. „Proč jsi pořád tady? Copak jsem se nevyjádřil jasně?“

„Kenji je slabý, protože byl dlouho nemocný.“ Tón hlasu, který se vůbec nepodobá tomu, jaký Shimoniya obvykle používá, Takuta zastaví. „Doktoři toho moc nezmůžou a on si je navzdory nízkému věku vědomý toho, že může kdykoli umřít. Většinou je veselý, ale občas, když si myslí, že se nikdo nedívá, má v očích takový zvláštní pohled. Stejný vídám i u tebe, ale i když se zdáš pohublý, nevypadáš smrtelně nemocný.“

Cítí, jak ho silné ruce popadnou za ramena a nesmlouvavě otočí. Stojí teď tak blízko Shinomiyovi, že je nemožné se mu nedívat do očí. „Nejsi nemocný, takže ti můžu pomoct vyrovnat se s tím, co ti působí takovou bolest, i když nemůžu pomoct Kenjimu,“ naléhavě ze sebe vysype a Takuto už to chápe. Chápe a prudce se odtáhne.

„Nejsem tvůj bratr,“ procedí skrz zuby, „neopovažuj se mě litovat!“ Rozlíceně odběhne a plátno a barvy nechá ležet na trávě. A když se druhý den ráno vzbudí, najde odložené malířské pomůcky tam, kde obvykle jsou: úhledně zabalené na prádelníku.

*****


Takuto Shinomiyovi nerozumí - a to ho vytáčí. Je zvyklý porozovat lidi, vědět o nich víc, než o sobě vědí oni sami, ale u Shinomiyi jeho kompas nefunguje a nechává ho ztraceného a zmateného. Snaha porozumět mu ho vyčerpává a už ho nedokážou uklidnit ani jeho kresby.

Shinomiya se ho drží, což Takutovi leze na nervy, ale ať už ho od sebe odhání jakkoli silně, lučištník se vždycky vrátí. „Jdi do prdele,“ řekne jednou Shinomiyovi a s uspokojením pozoruje výraz naprostého šoku v jeho tváři. Ale druhého dne je tu zase a ujišťuje se, že Takuto spal, jedl a koupal se a alespoň jednou denně se ptá, proč Takuto není šťastný. Jeho odpověď je vždy stejná: „Z mnoha důvodů, počínaje tebou.“ Ale Shinomiya ho nikdy nebere vážně, nebo jestli ano, tak to na sobě nedává znát.

V soukromí svého pokoje Takuto nakreslí Shimomiyův portrét, jak stojí v lukostřelecké pozici a míří šípem na diváka. Když je portrét hotový, spálí ho a popel použije na kresbu lilie.

*****


Během prvního ročníku získal Nakajima pověst výtržníka, což Shinomiyu rozčilovalo a ostatní pobavilo, zvlášť Niwu. Pověsti, které ho obklopovaly, vyprávěly o nezákonných aktivitách, zvláště o výrobě pornofilmů a partiích svlékacího pokru pro vybranou společnost. Takuto o pravdivosti takových příběhů pochyboval, ale Niwa ho ujistil, že partie pokru se opravdu odehrály. „Tedy možná ne ta svlékací část, ale Hide o tom uvažuje,“ vysvětluje se stejným úšklebkem, jaký mívá Nakajima. „Poslouchej, Iwai, měl by ses k nám někdy přidat. Bude to sranda a můžeš namalovat Hideho obličej, až prohraje.“

Nakajima si po tom prohlášení odfrkne a zamumlá něco o neutuchající naději a Takuto se přistihne, že se usmívá. „Děkuju, myslím, že to udělám,“ řekne Niwovi a je okamžitě donucen slíbit, že přijde druhého dne večer. Fakt, že Shinomiya prostestuje, ho ještě víc pobaví a projednou mu nevadí, že lučištník trvá na tom, že ho ke hře doprovodí. Nechá ho, aby si myslel, že ho chrání před Nakajimou, a zatím se bude bavit na jeho účet. Koneckonců Takuto má s pokerovými tvářemi zkušenosti.

Večer skončí tak, jak se dalo předpokládat. Nakajima vyhraje většinu partiií a Shinomiya přijde o všechny žetony. Pod vlivem lučištníkova podmračeného výrazu se Takuto rozhodne neprotestovat, když Shinomiya oznámí, že je čas, aby odešli. Dokonce mu dovolí, aby ho doprovodil do pokoje, ale pak ho lehkým dotykem zastaví, než stihne odejít. „Tady, vezmi si to,“ zamumlá, prolistuje skicák a podá Shinomiyovi jednu stránku. Sleduje, jak se jeho výraz pohybuje mezi zahanbením a obdivem, když si Shinomiya uvědomí, že se na něj z papíru mračí jeho vlastní obličej. A než stihne říct něco hloupého, Takuto se na něj pousměje a zavře za sebou dveře.

*****


Shinomiya je dítětem zvyku, což Takuta fascinuje, a tak ho někdy sleduje, jak se oddává své denní rutině. Lučištník ho už tolikrát vlekl s sebou do prádelny či kuchyně nebo ho Takuto sledoval, jak cvičí, že se pro něj jeho pozorování stalo takřka něčím uklidńujícím. Něčím stabilním ve víru jeho života.

„Nesnáším svého otce,“ řekne jednou jen tak, zvědavý, jestli důvěrná poznámka přiměje Shinomiyu zastavit se nebo ho znejistí během skládání jejich oblečení. Ale vzorně poskládaná kupička roste dál a jedinou Shinomiyovou reakcí je tiché „Domyslel jsem si to, Takuto.“ Potom se to pro ně stane osobní hrou, nebo aspoň Takuto si to myslí. Vykládá Shinomiyovi o okolnostech svého narození, když spolu vaří, a o pokusech o sebevraždu, když Shinomiya vystřeluje šíp. Shinomiyovo sebeovládání pokaždé vydrží a Takuto nakonec zjistí, že už nemá žádná tajemství, která by mohl vyzradit.

Ale až do chvíle, kdy se otcův manažer začne probírat jeho obrazy, si Takuto neuvědomí, jak moc ho Shinomiyova přítomnost ve skutečnosti ovlivnila. A když manažer řekne: „Tamty kresby postav jsou dobré, ale příliš jemné, vraťte se zpátky ke svému starému stylu,“ a odmítne je odnést, Takuto se zasměje, nedodělané skici zarámuje a pověsí si je po celém pokoji.

*****


„Nevím, jaké to je být přítelem. Nikdy jsem žádného neměl, vždy jsem byl jen já, moje matka a občas můj otec, ale většinou jen já a moje tvorba. Nikdy jsem se nenaučil, co se s přáteli dělá nebo jak se k nim chovat, takže i když prohlásíš, že jsme přátelé, nemůžu si být jistý, protože to nemám s čím srovnávat.“ Ticho se prodlužuje a Takuto pocítí záchvěv strachu. Pak se ale Shinomiya usměje a poplácá ho po zádech.

„Buď v klidu, naučím tě to. Je to tak snadné jako naučit se vařit.“

Není, ale Takutovi to nevadí.

*****


Jak se Takuto brzy naučí, být přáteli zahrnuje spoustu povídání, víc, než by mu bylo příjemné, ale Shinomiyovi to neřekne ze strachu, že by ho mohl zklamat. Místo toho mu vypráví příběhy. O obrazech, které kreslil, o své matce, o spoustě večírků, které jeho otec pořádal. O tom, kdy mu otec poprvé odnesl obrazy a jak se pak cítil, když je viděl viset v galerii.

Takuto říká Shinomiyovi spoustu věcí, a kdykoli jeho příběh skončí, cítí se lehký, volný, nebo je to možná tím, že v sobě ty věci držel tak dlouho, že je to skoro fyzická úleva se jich konečně zbavit, alespoň trochu. A Shinomiya to vidí, všimne si, když je pro něj příběh zvlášť těžký, a tehdy čeká, dokud malíř neskončí, a pak ho pevně objímá, jako by jeho ruce byly štít, který udrží vzpomínky na uzdě.

Takuto se ho zeptá: „Tohle je také součást přátelství?“ a Shinomiya mu přejede rty po čele a řekne ‚ano‘.

*****


A když ho pak jednoho dne Takuto políbí a zeptá se na totéž, Shinomiya zvládne jen se zhluboka nadechnout a polibek opětovat.

„Ano,“ zašeptá potom a sleduje, jak se Takutův obličej rozsvítí úsměvem. Na kratičkou chvíli si Shinomiya přeje, aby uměl malovat, ale pak se jejich rty opět setkají, a tak si řekne, že na tom nezáleží.